Líbí se ti blog???

Zapište se do návštěvní knihy

Designy na objednávku

!!!!!!REKLAMY POUZE SEM !!!!!!!

*Hodnotím Blogy*

Spřáteluji

Maskot Homer

Homer

co dodat(tyrani zvirat)

14. března 2009 v 17:33 |  Zvířatka
Byl velmi pochmurný zamračený den. Venku foukal silný vítr a do plechové stříšky staré dřevěné kůlny zuřivě bušily kapky deště. Tento den přesně ve chvíli, kdy do oken staré kůlny posvítily první měsíční paprsky, porodila drobounká pudlí fenečka jménem Ťapka 5 malých štěňátek. V tuto chvíli Ťapky páníčci ještě nic netušili. Z komína jejich domku se hezky kouřilo a oni se v pohodlí a teple dívali na večerní pořady v televizi. Venku to vypadalo o dost jinak. Bylo koncem podzimu a teploty venku se pohybovaly něco kolem deseti stupňů. Stále pršelo a proto byl jejich dvorek plný velkých bahnitých louží. Jedna z nich se tak rozrostla, že se začala vlévat spod dveří do té staré kůlny, v které každou noc spala Ťapka. Její pelíšek představovala promočená papírová krabice a v ní vlhký kus starého prostěradla. Vedle krabice stály dvě misky. V první byla zakalená voda a v té druhé hrstka kočičích granulí. Ale Ťapka byla poměrně vděčná i za tohle málo. Věděla, že by mohla skončit i hůř…
Ťapka bohužel patřila k těm pejskům, kteří neměli v životě moc štěstí. Když byla Ťapka štěňátko, vypadala jako malý zlatý chomáček. Z jejích očíček zářilo štěstí a jen kypěla radostí. Celé dny si hrála se svými sourozenci, tahala svojí maminku za uši, olizovala jí čumák a v noci se k ní přitulila a poslouchala něžné bušení jejího šťastného srdce. Své paničce dělala jen samou radost. Když byla ona a její sourozenci o něco větší, rozhodla se její panička, že jim najde nové majitele.
Tak se Ťapka dostala do svého nynějšího domova. Stala se dlouho-chtěným vánočním dárkem pro 8miletou dceru svých nových pánů. Ze začátku to bylo ještě docela fajn. Ťapka dostávala pravidelně najíst a pít. Mohla spát na koberci v obýváku u krbu. Holčina měla samozřejmě z "nové hračky" ohromnou radost. Neustále ji tahala po celém domě, hrála si s ní a s nadšením ji brala na procházky, aby se s ní mohla pochlubit před kamarády. Ťapka měla svojí paničku moc ráda a neustále se jí snažila nějak zavděčit. Každá pochvala, každé pohlazení Ťapku příjemně hřály u srdce. Dokonce jí i téměř přestalo vadit, že s ní dívka někdy zachází opravdu jako s hračkou. Ale Ťapce šlo jen o to, aby byla její panička šťastná, potom byla šťastná i Ťapka. Dívčiny rodiče se o Ťapku příliš nezajímali, ale to bylo fenečce jedno. Jí šlo hlavně o její paničku, která pro ni znamenala celý svět.
Ale když další rok opět na Vánoce dostala dívka nový počítač, úplně přestala mít o Ťapku zájem. Nechtěla si s ní hrát, mazlit se s ní. Už ji ani nebrala na procházky, nevenčila ji a nakonec ji i přestala krmit. Ťapku vyšoupli ven a na noc ji zavírali do kůlny. Ať Ťapka škemrala sebevíc, kňučela, škrábala na dveře, nepustili ji dovnitř. Její panička si už s ní nehrála ani nemazlila… vlastně jako by pro ní přestala Ťapka existovat. Dokonce i její rodiče si Ťapky všímali mnohem méně než obvykle. Jediným důkazem toho, že vědí, že na dvorku mají ono malé stvořeníčko, bylo to, že chodili každý den do kůlny a dali do misek krmení a pití. Kdyby si to jejich dcerka nevyprosila, ani by si nikdy žádného psa nepořídili. Ale asi bláhově očekávali, že se o ní bude jejich dcerka zodpovědně starat.
Ťapinka na dvorku velmi strádala. Byla věčně sama každý den každou noc. Nikdo si jí nevšímal. Když se někdy pokusila upoutat pozornost pánů kňučením, řvali na ní ať je už konečně zticha. Když začala škrábat na dveře domu, pán na ní rozčílen vyběhl, že zničí lak na dveřích. Akorát v zimě jí pouštěli na noc spát do předsíně, aby nemusela být venku v tom mrazu. Dál do domu ji však nepustili. Když šla její panička ven, hned se Ťapka pokoušela využít situace a snažila se upoutat paniččinu pozornost. Marně. Dívka si fenky nevšímala nebo ji neustále odháněla, ať ji nechá být.
Ťapka to nechápala… Proč ji její panička už nemá ráda? Proč musí být celé dny venku a nesmí do domu? Co udělala tak strašného? Ale ať to bylo cokoliv, chtěla to za každou cenu napravit!
Uplynuly dva tři roky. Za tu dobu se nic nezměnilo. Ťapka byla neustále venku izolována od zbytku rodiny. Každou noc spala v krabici v kůlně. Její srst byla velmi špinavá a zacuchaná, byla pohublá a vůbec celá zanedbaná. Její malá očíčka navždy ztratila jiskru štěstí a naděje, kterou měla jako ten malý zlatý chomáček, který si hrál se svými sourozenci a tulil se ke své mamince. Jako to malé štěňátko, které mělo neuvěřitelně velkou radost, když ho jeho panička pochválila a vzala ho na procházku. Ale to všechno je už jednou provždy pryč. Z Ťapky se stalo malé třesoucí se stvořeníčko, které navždy zůstane zklamáno životem.
Trošku v ní našli zalíbení sousedi, kteří mají zahradu za starou kůlnou. Dvorek pánů a jejich zahradu dělí pouze drátěný plot. Sousedi viděli, jak se o Ťapku její páni špatně starají, ale nikdy nic proti tomu nedělali. Jen občas Ťapce přinesli zbytky od oběda nebo jí koupili nějakou hračku. Oni sami psa neměli.
Jednoho dne jako obvykle ležela Ťapka v trávě vedle kůlny a čichala vůni grilujícího se masa, která šla ze zahrady sousedů. Moc se těšila na večer, protože doufala, že jí nějaký ten kousek přinesou. Najednou však zaslechla od sousedů štěkot. Když se šla podívat, co se děje, uviděla u nich na zahradě pobíhat mladého bílého psa. Vše očichával a vlezl do každého kouta do každé škvíry zahrady. Když ucítil lahodnou vůni pečícího se masa, začal radostně štěkat, protože věděl, že mu jeho páni určitě nějaké to sousto nechají. Jeho páni byli zřejmě známí sousedů a přijeli k nim na návštěvu. Jmenoval se Akim. Ťapka mu na jeho štěkot odpověděla. Bílý pes hned jak Ťapku zahlédl, rozeběhl se k ní a začal ji přes drátěný plot očichávat. Ťapka se ho trošku bála, protože se již dlouhou dobu s žádným psem nesetkala, ale nad strachem zvítězila radost a zvědavost. A taky zrovna hárala.
Akim musel spát venku, protože sousedi nebyli na psa v domě zvyklí. Mladý pes toho využil a v noci se mu podařilo k Ťapce podhrabat. Dál si to zřejmě domyslíte….
A jsme opět na začátku…
Byl pochmurný zamračený večer. Toho dne se Ťapce narodilo pět štěňátek. A mezi nimi jsem byla já. Narodila jsem se jako předposlední ze štěňátek. Když se to páni ráno dozvěděli, byli hodně naštvaní. Přišla dokonce maminčina malá panička a chtěla si s námi hrát. Ale dospělí páni jí to nedovolili, že prý by mohla od nás něco chytnout. Maminka byla po porodu tak zesláblá, že na přítomnost její paničky ani nereagovala. Páni dali do misek vodu a kočičí granule a odešli. Tak jako dříve o maminku ani o nás nyní nejevili žádný větší zájem. Pouze dávali do misky víc granulí.
Maminka byla štěstím bez sebe. Neustále nás olizovala a starala se o nás, jako velmi zodpovědná matka. Vždycky byl pro mě boj, dostat se k mamince, abych se mohla najíst. A to už tak měla mateřského mléka velmi málo. Avšak snažila se jak nejvíc mohla, aby měla mléka dost na to, aby uživila pět hladových krčků. Bohužel, nestačilo to a po dvou týdnech zemřel můj nejmladší sourozenec- nejmenší sestřička. Maminka ji neustále olizovala a doufala, že jen spí. Nespala…
V noci nám byla velmi často zima, a tak se nás maminka snažila zahřát svým vyhublým tělem. Ještě teď si pamatuji, jak její tělo krásně hřálo a já celou noc poslouchala tlukot jejího srdce. Když jsme trochu povyrostli, zrodila se v nás touha objevovat svět. Všechno pro nás bylo nové, a tak jsme běhali po celém dvorku a vše zkoumali.
Když jsme přes den já a mí sourozenci dováděli na dvorku, maminka nás pozorně hlídala, aby se nám něco nestalo. Péče o nás ji velmi vysilovala, ale přesto byla šťastná.
Jednou když jsem stála u dveří domu, vyšla dospělá panička a zakopla o mě. Začala na mě strašně řvát a pokusila se mě nakopnout, ale maminka na ni začala štěkat, aby mě ochránila. Místo mě nakopla paní mojí maminku. Potom nás na zbytek dne zavřela do kůlny a maminka celou dobu strašně kňučela bolestí. Lehli jsme si k ní a snažili se ji utišit. Ale nemohli jsme jí pomoci.
Když jsem se pak ráno probudila, všechno bylo jiné. Byla mi strašná zima. Maminčino tělo přestalo hřát a její srdce už netlouklo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Silně jsem se k ní přitiskla já i moji sourozenci, olízávala jsem její chladný čumáček a kňučela jsem ze všech sil. Doufala jsem, že se probudí. Ale neprobudila se. Hlasité kňučení přivolalo naše pány. Když viděli, že je maminka mrtvá, vyházeli nás z krabice a maminku někam odnesli. To oni!! Oni maminku zabili!!! ONI!! Bezcitní tvorové!!! Stvůry!!!
Zamkli kůlnu a nás tam nechali. Byli jsme strašně vystrašení a třásli jsme se zimou. Přitulili jsme se k sobě a snažili se navzájem zahřát. Druhý den nám páni akorát hodili do misek granule a pak jsme je zase zbytek dne neviděli. Ale byli jsme za to rádi, protože jsme se jich moc báli. Zabili naši maminku. Celé dny a celé noci jsme prokňučeli. Neměli jsme chuť si hrát ani jíst. Jen jsme se k sobě tulili a kňučeli. Bylo zvláštní, že jsme najednou dostávali víc granulí než normálně. Ale k čemu to je, když tu už maminka není?
Po dvou týdnech se dveře kůlny opět otevřeli. My jsme se vystrašeně schovali mezi staré harampádí, kterého bylo v kůlně požehnaně.
Dovnitř vešli naši páni a ještě nějací dva lidé. Něco si povídali. Naše paní vytáhla nejstaršího bratříčka spod ztrouchnivělé dřevěné stoličky. Ti lidé si ho prohlíželi, ale potom ho paní zase pustila. Pak chytila mě a ukázala těm lidem. Řekli, že tohle se jim taky nelíbí a zase mě pustila. Nakonec si prohlídli mojí nejstarší sestřičku a odnesli jí někam pryč. Sestřičky silné kňučení jsme slyšeli ještě dlouho, ale jak se vzdalovala, její kňučení sláblo až se ztratilo úplně. Nechápala jsem, co se stalo. Proč ji odnesli? Co jí chtějí udělat?
Takto si další a další lidé odnesli všechny moje sourozence až jsem v kůlně zbyla pouze já. Strašně jsem se bála. Najednou jsem byla úplně sama. Bez maminky bez sourozenců. Byla mi strašná zima. Třásla jsem se a krčila v rohu staré skříně. Náhle se dveře opět otevřely. Cítila jsem jak dovnitř foukl ledový vánek a roztřásla jsem se ještě víc. Věděla jsem, že teď přišla řada na mě. Když mě paní našla, ukázala mě nějakému staršímu muži s plnovousem. Divně smrděl. Takový pach jsem dosud neznala, ale vůbec se mi nelíbil! Ptal se, jestli je tohle pes k boudě. Páni mu samozřejmě řekli, že ano. Hodili mě do nějaké krabice a muž si mě odvezl domů. Cesta byla strašná. Odevšad byly slyšet strašné zvuky a cítit divné pachy. Celou tu dobu jsem doufala, že se dostanu do lepšího domova, než v kterém jsem dosud byla. Ale nedělala jsem si příliš velké naděje. Už když jsem ho viděla...
Když jsme dorazili, pustil mě ven a já se najednou ocitla někde, kde jsem v životě nebyla. Starý polorozpadlý dům se zarostlou malou zahradou, kde rostlo pár stromů a pod oknem domu stála dřevěná bouda. Můj nový pán ukázal na boudu a řekl, že tam budu bydlet a zašel k sobě domů. Mě dovnitř nepustil.
Ta bouda hnusně smrděla plísní a za deště mi na hlavu kapaly kapky vody. Ale bylo to jediné místo, kde jsem se mohla schovat, když pán přišel z hospody. A on chodil do hospody každý den. Neustále byl opilý. Ten strašný pach alkoholu si pamatuji dodnes. Když jsem byla starší, připoutal mě řetězem k boudě. Nemohla jsem nikam. Nemohla jsem běhat, skákat, prostě vůbec nic! Měla jsem z mého pána strach. Hlavně když přišel z té hospody. Jednou mě vytáhl za řetěz z boudy a držel mě ve vzduchu, pak na mě začal lít pivo a smál se. Když mě konečně pustil, chvíli jsem lapala po dechu a rychle jsem zaběhla zpět do boudy. Jindy zase vzal klacek a mlátil mě s ním. Měla jsem spoustu modřin a jizev. Jednou mě tak praštil do hlavy, že jsem na jedno oko skoro přestala vidět. Taky po mě často házel flašky od piva. Až mě jednou strefil přímo do přední nohy a já na ni od té doby nedokázala došlápnout. Opravdu strašně moc jsem se ho bála. Říkal mi- Ty hnusná čubo. Měla jsem to brát jako svoje jméno? Nevím, ale slyšela jsem na to.
Najíst a napít jsem dostávala jen jednou za dva až tři dny, ale nebylo moc o co stát.
Celé noci jsem provyla a prokňučela. Strašně moc mi chyběla maminka a moji sourozenci.
V létě za velkého horka jsem se děsila, že až voda v mé misce vyschne, on mi zapomene nalít novou a já se upeču zaživa. V zimě mi zas byla taková zima, že jsem ani nedokázala štěkat, ale můj pán mě dovnitř domu nepustil. Ať jsem kňučela sebevíc. A navíc mě ještě seřval.
Občas přišel pošťák a hodil přes vrátka nějakou poštu. Když se na mě vždy podíval, jen řekl: "Chudák pes." To samé říkali i lidé, co okolo chodili, ale to bylo vše. Všichni lidé jsou stejní! Zlí a bezohlední! Proč mi nikdy nikdo z nich nepomohl?!
Jednoho dne pán jako obvykle odešel do hospody, ale když nastal večer, pán se z hospody už nevrátil. Nevracel se ani po třech dnech ani po týdnu. Byla jsem naprosto zoufalá!! Měla jsem strašný hlad a ještě větší žízeň. Toho chlapa jsem nenáviděla, ale teď jsem si strašně přála, aby se vrátil a dal mi najíst a napít! Bylo nesnesitelné horko!
Ležela jsem v boudě a počítala poslední dny mého života, když se vrátka otevřela a dovnitř vešel muž a žena. Bylo to již 14 dní od zmizení mého pána. Byla jsem již na pokraji svých posledních sil. Přišli ke mně a něco říkali do takové malé krabičky. Potom mi dali do misky vodu a já se chtěla pokusit z ní napít, ale nešlo to. Nedokázala jsem ani zvednout hlavu natož vstát. O hodinu později přijel velký bílý vůz. Dva muži mi na hlavu chtěli dát náhubek, ale když mě viděli, náhubek si odpustili. Vzali mě a odnesli do vozu. Chtěla jsem se bránit, ale nemohla jsem. Na to jsem byla až příliš slabá. Odvezli mě někam pryč a zavřeli do velké klece. Byly v ní dvě misky plné psích granulí a čerstvé vody. Ale já neměla sílu se napít ani najíst. Nedokázala jsem se už ani zvednout. Už jsem neměla sílu dál pokračovat. Neměla jsem sílu dál žít. Proč bych měla žít? Zase by mě jen čekalo další trápení, další zlí lidé, další strach, smutek, beznaděj. Tak proč?!
Nechci dál pokračovat!! Stále jsem jen ležela a ležela a čekala. Ani nevím na co. Na konec? Na vysvobození? Občas se na mě přišel někdo podívat a pak zase odešel.... až jednoho dne......
Nyní ležím na chladném stole v bílé místnosti a vedle mě stojí dvě ženy. Jsou to veterinářky. Jedna mě jemně hladí po hlavě a v očích se jí blýskají slzy. Říká rozechvěným hlasem: "Chudinko malá. Co ti to udělali? Určitě sis hodně vytrpěla. Ale neboj… Od teď to bude jen lepší. Jak může někdo tohle udělat?!" Otře si slzy z tváře.
Druhá žena drží něco v ruce. Je to injekce- ta poslední. Ta, na kterou jsem takovou dobu čekala. Moje vysvobození. Už nikdy další utrpení. Už nikdy…
,,Je mi to tak líto, miláčku," řekne druhá žena a přistoupí ke mě, ,,Ukončíme tvé trápení. Poslední bolestí bude jen tohle píchnutí." Vezme jehlu a zapíchne ji do mého těla. Jak tekutina proudí mými žilami, proudí mým tělem i ta dlouho očekávaná úleva. Ten pocit klidu. Ženám tečou po tvářích slzy. Ale nemusí být smutné. Udělali správnou věc a já jsem jim za ni vděčná. Už je skoro nevidím. Zavřu oči a už jen čekám na ten konec. Vcházím do lepšího světa, kde neexistuje utrpení ani bolest… Už vidím mojí maminku… Její oči září tak jako dřív, když byla to malé šťastné štěně…
// //

no je to okopírovanbe z blogu: nezavirejoci-mimahej.blog.cz


ja když si vzpomenu na ten přiběch tak mi vyhrknou slzy toto není okopírovane to je zmych vlastních slz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

jestliu jste tu byli tak pls klikněte

klik 100% (62)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Jsem v :








Pomoc